Smrt mezi Terrym Pratchettem a červi

Smrt mezi Terrym Pratchettem a červi

Aneb je libo existenciální depresi?

Když vám po smrti zůstane na účtu dost peněz na letenku do Ameriky, můžete to, co po vás zbude, odkázat takzvaným body farms. Ne, nenadělají tam z vás tisíc krásnějších a moudřejších klonů. Vlastně s vaším tělem nebudou dělat vůbec nic. Jen ho pohodí v přírodě nebo třeba zavřou do kufru auta a nechají tak. Nejprve přiletí mouchy, potom se břicho začne pomalu nafukovat plyny a žaludeční šťávy začnou dělat to, k čemu byly vždycky určeny: rozkládat. Tentokrát ale vás.

Občas kolem projde někdo s notýskem a důležitě se podloube na bradě. Občas přivodíte zábavné noční můry nováčkovi od zásahovky, který se tam přijede otrkat. Něco mezi odstrašujícím případem, důkazem ultimátní harmonie s přírodou a posledním naplněním touhy být konečně světu užitečný.

Jaká je to představa? A jak vůbec chutná na patře pocit, že tahle naše existence má vedle začátku i konec? Že tam bude stejně jako na začátku spousta slizu a vůbec fuj věcí nehodných ani dámy ani gentlemana?

Tohle velké trauma vynalezlo všechna náboženství a taky Smrtě Terryho Pratchetta. Proto jsme začali uvažovat o věcech jako duše a bez nároků na vědeckost se hned začali hádat, jestli ji má i pes (jistěže ano), morče (podívejte se mu do těch korálkových očí a tvrďte opak) nebo kuře z drůbežárny (eee… a může se mstít?).

Bylo mi asi pět, když mi tohle trauma dolehlo na bedra. Bála jsem se, že umřu ve spánku. Přes den jsem se měla pod kontrolou, ale kde je jistota, že se člověk ještě probudí? Máma na moje obavy prohlásila, že to mám z toho, že se moc nudím. Ale když jsem hrůzou nemohla spát, zašli jsme do ezo krámku, kde mi pořídila kazetu s relaxační hudbou. Bylo na ní mimino na obláčku, což v kontextu asi nemělo uklidnit. I přesto to chvíli fungovalo. Než mi usínání přineslo novou geniální myšlenku. Tu hudbu mi určitě zahrají na pohřbu.

Od té doby spolu já a strach ze smrti opatrně koexistujeme. Přes všechny malé domácí mazlíčky, které jsem zákonitě jednou musela najít s nožkami nahoře, vzpomínku na dřevěnou rakev otáčející se u nás v kuchyni, smrti blízké i vzdálené, bolestivé jako neustále se otevírající rány i ty, které jenom zneklidní. Memento mori.

Albus Brumbál prohlásil, že pro spořádanou mysl je smrt jen další velké dobrodružství. A když zemřel Terry Pratchett, prý ho jeho Smrť odvedl jako starého přítele. Škoda, že tahle spořádaná a vyrovnaná mysl asi přichází se šedivými vousy a pravděpodobnost, že si ji pořídím, tudíž není velká. Tak že bych zauvažovala o té poslední vůli a našetřila na letenku? Aby z toho všeho slizu a prázdnoty ještě bylo trochu zábavy. Třeba na mě někdo udělá kariéru.

No, a nebo se nechám spálit jako každý slušný člověk. Při tom shoří tolik energie, že nejspíš někde v pralese vymře další druh žáby. A pak můj zbytek za praskotu kostí rozdrtí ve mlýnku. Brrr.