Co vidíte, když zavřete oči?

Aneb o růžovočernu, pitvě při večeři a nedorozuměních mezi lidmi

Začneme malou životní tragédií. Ta nikdy neuškodí. Kdysi jsem četla zpověď děvčete, které v pubertě přišlo o zrak. Popisovala, jak plíživý to mělo nástup. Nebo jí to tak připadalo, protože přísně vzato nikdy neviděla dobře. Jenom si to neuvědomovala. Myslela si, že takhle vidí svět všichni. A její bratři zase, že si vymýšlí, když říká, že na pahorky nad jezerem za jejich domem prostě nedohlédne. Nebo že jsou hory v mlze, ona je malá… A tak si žila dál, dokud se její výhled na svět nezúžil natolik, že všichni museli uznat, že ta holka je slepá jak patrona.

Ono se totiž těžko představuje, jak vidí svět někdo jiný. Myslíme si, že přeci stejně jako my. A ejhle.

Když se nedokážeme shodnout, jestli hory na obzoru člověk rozpoznat má anebo nemá, co teprve svět uvnitř vlastní hlavy? Myslíme všichni stejně, ne? Ejhle.

Trvalo mi bezpočet diskuzí s betačtenáři, než mi docvaklo, že mnozí mají magickou schopnost přehrát si za očními víčky film. Já zavřu oči a mám před nimi růžovočerno. Ani při vrcholném soustředění nevypotím víc než záblesk. Většinou je to odraz skutečného světa. Vzpomínka na moji babičku vypadá jako fotka, kterou jsem nosila celou pubertu v peněžence. Nehýbe se, nemluví, kouká. Postavu z vlastního příběhu si vybavím, pokud jsem si ji namalovala nebo našla v hloubi internetů dostatečně výstižný obrázek (což se nejspíš nestane).

Máte to jinak? Gratuluji. Nezávidím. Že si v hlavě nenakreslím hezké věci, taky znamená, že nevidím ty hnusné. Můžu řešit pitvu u večeře, heč!

Uvažuju v idejích a pocitech, tak to prostě je. Takže se mě neptejte, jakou barvu očí má ta a ta postava. Pokud jsem si to cíleně neuložila do paměti (Harry Potter je má zelené jako jeho matka), potom je to podpásovka.

Pro tohle růžovočerno za víčky existuje pojem afantazie. Jenže já mám fantazie až moc. Hlavně na katastrofické scénáře. Existuje také pojem pro barvoslepost nebo obličejovou slepotu. Ale čím víc zjišťuji, kolika způsoby se dá svět vnímat, tím méně mi to připadá jako slepota nebo nějaký nedostatek. Nikdo nepotřebujeme politovat, poplácat po hlavičce a pořídit hůl a psa. Prostě máme hlavu naformátovanou každý trochu jinak.

Někdo myslí v obrazech, druhý v pojmech. Neměli bychom předpokládat, že ten druhý je jako my. Nikdy. Protože když se neshodneme ani na mustru, pomocí kterého myslíme, potom je seznam možných nedorozumění nekonečný. Vždyť jeden z nás kouká na hory, druhý na mlhu a třetí na slova.

Od toho velkého cvak dávám do textů barvu záclon, hlídám, aby se mi nábytek neteleportoval po místnosti, a občas i popíšu postavu. Pro ty, kdo si místo čtení pouštějí filmy.