Dospělost a jiné klamavé reklamy
Seděli jsme se sestrou v obývacím pokoji a padaly jen samá sprostá slova. Hypotéka, penzijní spoření, stavební povolení... Pak jedna z nás prohlásila: "Ty ségra, kde se ta dospělost vrací?" Protože vedle všech reklam na dokonale bílý chrup, zářivě barevné prádlo a bezstarostný život s Mastercard je reklama na dospělost na největší bouda ze všech.
Celé dětství vás motivují růst. Říkají vám, co všechno bude, až to bude. Budete se moct dívat na Komisaře Rexe, být vzhůru po desáté a cpát se bonbóny, dokud se nepozvracíte… Ale hlavně vám najednou začne všechno dávat smysl. Příjde velké pochopení všehomíra. Ani hovno, slavnej soude.
Kdo vám navíc přizná, že dospělost má hned dva drobné háčky? Ten první je její nejasný a pořád posouvaný termín. Až ti bude šest, patnáct, osmnáct, dvacet a nakonec ultimátní "Dokud nedostaneš rozum!" Druhý jsou všechna ta ale. Daně. Politika. Globální oteplování. Fakt, že ne všechna koťátka mají domov. Tisíc a jeden důvod pro vrásky.
Za léta zkoumání téhle podivné skutečnosti, že už asi potutelně a bez famfár dospělá jsem, jsem neodhalila větší klad než možnost snídat dorty a večeřet brambůrky. Pokud si oboje zaplatím z vlastní kapsy a případně uklidím, co vyzvracím. Takže kolem a kolem nic moc. Číst si do tří má najednou nepříjemné následky. Když něco podělám, maminka to nepřiběhne vyžehlit. Za všechno, co mě dřív těšilo, na mě teď někdo kouká skrz prsty. Nemám snad nic dospělejšího na práci? Třeba vydělávat na dovolenou v Jugoslávii, první auto a pak už samá pozitiva a sociální jistoty.
Takže se ptám znovu: kde se to vrací?
Protože tenhle balíček si může svět strčit třeba za klobouk.
A co se týče pochopení všehomíra, ano možná chápu. Chápu, že rodiče ani učitelé nikdy neměli odpověď na žádnou z mých otázek.
Proč má mít život psa větší hodnotu než ten lidský? Proč má vůbec život měřitelnou hodnotu? Proč není život nikdy fér?
Jakto, že jsem tady? Ze všech možností, které mohly nastat, zrovna já. V tomhle pokoji, na téhle planetě?
A co bude, až tady zase nebudu? Vždyť je to jenom takové ubohé mrknutí. Možná hra, náhoda nebo omyl.
Jednou za čas, ačkoliv ne tak často jako dřív, mám z těch otázek závrať. Jako kdybych padala do prázdna. Možná už se Matrix skoro hroutí. Potom to přejde. Já si jdu dát dort a potom vyrazím vydělávat na ty sociální jistoty. Ve světě dospělých, kde žádná jistota neexistuje. Ani s Mastercard a tím nejlepším penzijním připojištěním.
