Mýtus jménem geniální nápad  

Na počátku všeho byl prý NÁPAD. Geniální, neotřelý, jedinečný. Takový se zpravidla zjeví čistým duším, které s hrdostí přelouskaly slabikář. Ti totiž najdou geniální nápad hned. A potom ho budou zuby nehty bránit. Nejraději by o něm nikomu neřekli, aby jim ho NEUKRADL! To se totiž běžně děje. Kradou se nápady. Padesát odstínů třeba vykradlo Krásku a zvíře (a Stmívání). Harry Potter vykradl Olivera Twista (a veškerou mytologii). Shakespeare vykradl antické dramatiky. Až na to, že vůbec.

Geniální patenty se dělají na žárovku a ne na román. Umění funguje jinak. Je to dialog. Patočka říkal, že literatura je jako pořídit si přítele na dopisování na dálku. Skrz prostor i čas. Když něco tvoříme, vždycky reagujeme na ty, co tvořili před námi. A taky na svět kolem nás. Bambilion studií vám může pomoct vystopovat, proč se v jednu chvíli začaly psát a číst distopie, v druhou upířiny. Žádný geniální nápad v nich nefiguruje.

Zjednodušeně: autoři jsou jako houby, zrcadla a kypřící prášek v jednom. Něco nasají, ani nevědí jak. Něco popíší, protože reagovat prostě musí. A občas v nich uvízne drobeček z díla jiného a začne bobtnat a růst. Zalíbí se jim postava, ale ne všechny její aspekty. Zaujme je námět, ale přijde jim nerozpracovaný. Nadchne je situace, ale chtějí ji nasvítit z jiného úhlu. Ona vlastně spousta dobrých knih vznikla z mixu nadšení a nespokojenosti.

Autor fantasy asi nemůže mít z principu proti mýtům vůbec nic. Pokud tedy nejsou tak škodlivé jako tenhle. Svět literatury není a nikdy nebyl složený z geniálních nápadů a jejich zlodějů. Protože pokud to opravdu napadlo jenom vás, asi to přísně vzato nikoho nezajímá. Na počátku všeho nebyl nápad. Byla tam touha odpovědět.