Našli jsme čarodějnici. Můžeme ji upálit?

Našli jsme čarodějnici. Můžeme ji upálit?

Aneb o strachu, spravedlnosti a fantastice

Hon na čarodějnice je krásně jednoduchý příběh. Dav hledá viníka svého utrpení. Mocní potřebují poslušnost. Společnost nemá nástroje, jak si poradit s nemocí, úrodou, ženským tělem, chudobou ani vlastní frustrací. A tak si najde někoho, koho může označit, zlomit a spálit.

Všichni přece víme, že to se spravedlností nemělo nic společného. Ale říkáme si, že lidi byli přece vždycky stejní. Nemohli být takhle krutí a zlí zároveň.

Když se budete snažit morálně zakličkovat, možná řeknete, že ti chudáci jednali z nevědomosti. Neznali bakterie, nevěděli, co jim pokosilo stádo.

A pak přijde fantastika a udělá nepatrný, jedovatý posun.

Ale co když někteří lidé opravdu mají tu moc? Můžou uřknout krávu?

Fantastika tím ale neřekne: dav byl v právu.

Řekne: co když se dav bál něčeho skutečného?

Dav se nezmění. Pořád bude chtít upálit svou čarodějnici. Má moc, takže určitě škodila. Mohla by škodit, takže je potřeba ji zastavit.

Jenže mít moc neznamená být vinný.

Být nebezpečný neznamená zasloužit si smrt.

Vzbuzovat strach neznamená přijít o právo nebýt mučen.

A teď si představte, že naše čarodějnice není démonická svůdnice. Je to dítě. Nešťastné, vzteklé, přetažené, s mocí, které samo nerozumí.

Rozbije hrnec. Mléko zrůžoví. Něco se stane pokaždé, když se rozpláče. A vesnice si začne šeptat

Kdyby žádná magie neexistovala, je to příběh o pověře a vraždě. Chyba byla, že neměli pravdu.

Když magie existuje, je to příběh o strachu. Ale pořád je to násilí. Jen o poznání nepohodlnější, protože už si nemůžeme pomoci jednoduchým: „Byli hloupí, nevěděli nic lepšího.“ A pořád jsme se nedostali k té kýžené spravedlnosti. Jde jen o úlevu. O ten sladký okamžik, kdy se strach konečně může do něčeho zakousnout.

A to je podle mě jedna z největších sil fantastiky. Ne že nám dovolí utéct do světa, kde platí jiná pravidla. Ale že nám ukáže, co se stane s naší morálkou, když se jedna z našich výmluv stane pravdou.

Holka byla čarodějnice.

Stejně jste neměli právo jí urvat hlavu.

Tak ještě že máš talent, holka

 Jak ještě že máš talent, holka

Aneb komu není shůry dáno...

Svět se prý dělí na ty obdařené a méně šťastné. To je, dámy a pánové, základní světová nespravedlnost. Připluje vousatý pán na obláčku, mávne rukou a někomu talent dá a někomu ne. Ti šťastnější potom excelují, zbytek ostrouhá a vlastně ani nemá smysl, aby se snažil. Jejich pejsek na školním výkrese nebude mít nikdy tak roztomilá očka, jejich tón na klavír nebude tak čistý (možná bude nejlepší, když budou i při zpěvu jen otvírat pusu) a ten kotoul dozadu by neměli radši zkoušet. Budou pro ostudu a ještě se přerazí. Pohádka jak malovaná (od Jeana Effela, co namaloval Stvoření světa).

Víte, co je ale na těchhle talentech zvláštní? Že se vždycky tak pěkně trefí. Skvělý vypravěč bývá ten, se kterým si v dětství povídali. Hezky kreslí takový, co počmáral v kuchyni všechny stěny a snědl šest voskovek. Asi to je umělecký ekvivalent k "sežral všechnu moudrost světa."  Na druhou stranu stačí jedno učitelské: "Ty na to zpívání nemáš buňky, Pepíčku," a Pepíček už ani nepípne. Náhodička, že?

A k čemu je to dobré? Ti údajně netalentovaní mají výmluvu, proč nezkusit nic nového. A taky budou údajně obdařenějším dost možná závidět. Ti talentovaní se můžou klidně udřít a všechen pot je odbytý jednou větou: "No jo, von na to má talent." Takže něco od sudiček, chlapíka na obláčku nebo divná náhoda vypadlá z genetického mixéru. Není to jeho zásluha, když už se tak narodil. Že roky zkoušel a selhával? Pch. Má talent. Tečka.

Ne že by lidé neměli různé vlohy. Jenže „talent“ je tak pohodlné slovo, že pod něj nacpeme všechno, čemu se nám nechce rozumět. Takže mě všechny ty talenty a netalenty neskutečně rozčilují. Největší světová nespravedlnost vězí spíš v tom, že nám tahle otravná nálepka bere nejen ocenění vlastního úsilí, ale hlavně touhu zkoušet. Takže, tahle holka žádný talent nemá prosím. A pokud je v něčem dobrá, pak si za to bonboniéru zaslouží její rodiče a učitelé a už nějaký ten pátek hlavně ona sama. Bolelo to, byla to dřina. Nikdo s bonboniérou za dveřmi nestojí. Takže si ji koupím sama.

Mýtus jménem geniální nápad  

Na počátku všeho byl prý NÁPAD. Geniální, neotřelý, jedinečný. Takový se zpravidla zjeví čistým duším, které s hrdostí přelouskaly slabikář. Ti totiž najdou geniální nápad hned. A potom ho budou zuby nehty bránit. Nejraději by o něm nikomu neřekli, aby jim ho NEUKRADL! To se totiž běžně děje. Kradou se nápady. Padesát odstínů třeba vykradlo Krásku a zvíře (a Stmívání). Harry Potter vykradl Olivera Twista (a veškerou mytologii). Shakespeare vykradl antické dramatiky. Až na to, že vůbec.

Geniální patenty se dělají na žárovku a ne na román. Umění funguje jinak. Je to dialog. Patočka říkal, že literatura je jako pořídit si přítele na dopisování na dálku. Skrz prostor i čas. Když něco tvoříme, vždycky reagujeme na ty, co tvořili před námi. A taky na svět kolem nás. Bambilion studií vám může pomoct vystopovat, proč se v jednu chvíli začaly psát a číst distopie, v druhou upířiny. Žádný geniální nápad v nich nefiguruje.

Zjednodušeně: autoři jsou jako houby, zrcadla a kypřící prášek v jednom. Něco nasají, ani nevědí jak. Něco popíší, protože reagovat prostě musí. A občas v nich uvízne drobeček z díla jiného a začne bobtnat a růst. Zalíbí se jim postava, ale ne všechny její aspekty. Zaujme je námět, ale přijde jim nerozpracovaný. Nadchne je situace, ale chtějí ji nasvítit z jiného úhlu. Ona vlastně spousta dobrých knih vznikla z mixu nadšení a nespokojenosti.

Autor fantasy asi nemůže mít z principu proti mýtům vůbec nic. Pokud tedy nejsou tak škodlivé jako tenhle. Svět literatury není a nikdy nebyl složený z geniálních nápadů a jejich zlodějů. Protože pokud to opravdu napadlo jenom vás, asi to přísně vzato nikoho nezajímá. Na počátku všeho nebyl nápad. Byla tam touha odpovědět.

Dospělost a jiné klamavé reklamy

Dospělost a jiné klamavé reklamy

Seděli jsme se sestrou v obývacím pokoji a padaly jen samá sprostá slova. Hypotéka, penzijní spoření, stavební povolení... Pak jedna z nás prohlásila: "Ty ségra, kde se ta dospělost vrací?" Protože vedle všech reklam na dokonale bílý chrup, zářivě barevné prádlo a bezstarostný život s Mastercard je reklama na dospělost na největší bouda ze všech.

Celé dětství vás motivují růst. Říkají vám, co všechno bude, až to bude. Budete se moct dívat na Komisaře Rexe, být vzhůru po desáté a cpát se bonbóny, dokud se nepozvracíte… Ale hlavně vám najednou začne všechno dávat smysl. Příjde velké pochopení všehomíra. Ani hovno, slavnej soude.

Kdo vám navíc přizná, že dospělost má hned dva drobné háčky? Ten první je její nejasný a pořád posouvaný termín. Až ti bude šest, patnáct, osmnáct, dvacet a nakonec ultimátní "Dokud nedostaneš rozum!" Druhý jsou všechna ta ale. Daně. Politika. Globální oteplování. Fakt, že ne všechna koťátka mají domov. Tisíc a jeden důvod pro vrásky.

Za léta zkoumání téhle podivné skutečnosti, že už asi potutelně a bez famfár dospělá jsem, jsem neodhalila větší klad než možnost snídat dorty a večeřet brambůrky. Pokud si oboje zaplatím z vlastní kapsy a případně uklidím, co vyzvracím. Takže kolem a kolem nic moc. Číst si do tří má najednou nepříjemné následky. Když něco podělám, maminka to nepřiběhne vyžehlit. Za všechno, co mě dřív těšilo, na mě teď někdo kouká skrz prsty. Nemám snad nic dospělejšího na práci? Třeba vydělávat na dovolenou v Jugoslávii, první auto a pak už samá pozitiva a sociální jistoty.

Takže se ptám znovu: kde se to vrací?

Protože tenhle balíček si může svět strčit třeba za klobouk.

A co se týče pochopení všehomíra, ano možná chápu. Chápu, že rodiče ani učitelé nikdy neměli odpověď na žádnou z mých otázek.

Proč má mít život psa větší hodnotu než ten lidský? Proč má vůbec život měřitelnou hodnotu? Proč není život nikdy fér?

Jakto, že jsem tady? Ze všech možností, které mohly nastat, zrovna já. V tomhle pokoji, na téhle planetě?

A co bude, až tady zase nebudu? Vždyť je to jenom takové ubohé mrknutí. Možná hra, náhoda nebo omyl.

Jednou za čas, ačkoliv ne tak často jako dřív, mám z těch otázek závrať. Jako kdybych padala do prázdna. Možná už se Matrix skoro hroutí. Potom to přejde. Já si jdu dát dort a potom vyrazím vydělávat na ty sociální jistoty. Ve světě dospělých, kde žádná jistota neexistuje. Ani s Mastercard a tím nejlepším penzijním připojištěním.

Smrt mezi Terrym Pratchettem a červi

Smrt mezi Terrym Pratchettem a červi

Aneb je libo existenciální depresi?

Když vám po smrti zůstane na účtu dost peněz na letenku do Ameriky, můžete to, co po vás zbude, odkázat takzvaným body farms. Ne, nenadělají tam z vás tisíc krásnějších a moudřejších klonů. Vlastně s vaším tělem nebudou dělat vůbec nic. Jen ho pohodí v přírodě nebo třeba zavřou do kufru auta a nechají tak. Nejprve přiletí mouchy, potom se břicho začne pomalu nafukovat plyny a žaludeční šťávy začnou dělat to, k čemu byly vždycky určeny: rozkládat. Tentokrát ale vás.

Občas kolem projde někdo s notýskem a důležitě se podloube na bradě. Občas přivodíte zábavné noční můry nováčkovi od zásahovky, který se tam přijede otrkat. Něco mezi odstrašujícím případem, důkazem ultimátní harmonie s přírodou a posledním naplněním touhy být konečně světu užitečný.

Jaká je to představa? A jak vůbec chutná na patře pocit, že tahle naše existence má vedle začátku i konec? Že tam bude stejně jako na začátku spousta slizu a vůbec fuj věcí nehodných ani dámy ani gentlemana?

Tohle velké trauma vynalezlo všechna náboženství a taky Smrtě Terryho Pratchetta. Proto jsme začali uvažovat o věcech jako duše a bez nároků na vědeckost se hned začali hádat, jestli ji má i pes (jistěže ano), morče (podívejte se mu do těch korálkových očí a tvrďte opak) nebo kuře z drůbežárny (eee… a může se mstít?).

Bylo mi asi deset, když mi tohle trauma dolehlo na bedra. Bála jsem se, že umřu ve spánku. Přes den jsem se měla pod kontrolou, ale kde je jistota, že se člověk ještě probudí? Máma na moje obavy prohlásila, že to mám z toho, že se moc nudím. Ale když jsem hrůzou nemohla spát, zašli jsme do ezo krámku, kde mi pořídila kazetu s relaxační hudbou. Bylo na ní mimino na obláčku, což v kontextu asi nemělo uklidnit. I přesto to chvíli fungovalo. Než mi usínání přineslo novou geniální myšlenku. Tu hudbu mi určitě zahrají na pohřbu.

Od té doby spolu já a strach ze smrti opatrně koexistujeme. Přes všechny malé domácí mazlíčky, které jsem zákonitě jednou musela najít s nožkami nahoře, vzpomínku na dřevěnou rakev otáčející se u nás v kuchyni, smrti blízké i vzdálené, bolestivé jako neustále se otevírající rány i ty, které jenom zneklidní. Memento mori.

Albus Brumbál prohlásil, že pro spořádanou mysl je smrt jen další velké dobrodružství. A když zemřel Terry Pratchett, prý ho jeho Smrť odvedl jako starého přítele. Škoda, že tahle spořádaná a vyrovnaná mysl asi přichází se šedivými vousy a pravděpodobnost, že si ji pořídím, tudíž není velká. Tak že bych zauvažovala o té poslední vůli a našetřila na letenku? Aby z toho všeho slizu a prázdnoty ještě bylo trochu zábavy. Třeba na mě někdo udělá kariéru.

No, a nebo se nechám spálit jako každý slušný člověk. Při tom shoří tolik energie, že nejspíš někde v pralese vymře další druh žáby. A pak můj zbytek za praskotu kostí rozdrtí ve mlýnku. Brrr.