Dospělost a jiné klamavé reklamy

Dospělost a jiné klamavé reklamy

Seděli jsme se sestrou v obývacím pokoji a padaly jen samá sprostá slova. Hypotéka, penzijní spoření, stavební povolení... Pak jedna z nás prohlásila: "Ty ségra, kde se ta dospělost vrací?" Protože vedle všech reklam na dokonale bílý chrup, zářivě barevné prádlo a bezstarostný život s Mastercard je reklama na dospělost na největší bouda ze všech.

Celé dětství vás motivují růst. Říkají vám, co všechno bude, až to bude. Budete se moct dívat na Komisaře Rexe, být vzhůru po desáté a cpát se bonbóny, dokud se nepozvracíte… Ale hlavně vám najednou začne všechno dávat smysl. Příjde velké pochopení všehomíra. Ani hovno, slavnej soude.

Kdo vám navíc přizná, že dospělost má hned dva drobné háčky? Ten první je její nejasný a pořád posouvaný termín. Až ti bude šest, patnáct, osmnáct, dvacet a nakonec ultimátní "Dokud nedostaneš rozum!" Druhý jsou všechna ta ale. Daně. Politika. Globální oteplování. Fakt, že ne všechna koťátka mají domov. Tisíc a jeden důvod pro vrásky.

Za léta zkoumání téhle podivné skutečnosti, že už asi potutelně a bez famfár dospělá jsem, jsem neodhalila větší klad než možnost snídat dorty a večeřet brambůrky. Pokud si oboje zaplatím z vlastní kapsy a případně uklidím, co vyzvracím. Takže kolem a kolem nic moc. Číst si do tří má najednou nepříjemné následky. Když něco podělám, maminka to nepřiběhne vyžehlit. Za všechno, co mě dřív těšilo, na mě teď někdo kouká skrz prsty. Nemám snad nic dospělejšího na práci? Třeba vydělávat na dovolenou v Jugoslávii, první auto a pak už samá pozitiva a sociální jistoty.

Takže se ptám znovu: kde se to vrací?

Protože tenhle balíček si může svět strčit třeba za klobouk.

A co se týče pochopení všehomíra, ano možná chápu. Chápu, že rodiče ani učitelé nikdy neměli odpověď na žádnou z mých otázek.

Proč má mít život psa větší hodnotu než ten lidský? Proč má vůbec život měřitelnou hodnotu? Proč není život nikdy fér?

Jakto, že jsem tady? Ze všech možností, které mohly nastat, zrovna já. V tomhle pokoji, na téhle planetě?

A co bude, až tady zase nebudu? Vždyť je to jenom takové ubohé mrknutí. Možná hra, náhoda nebo omyl.

Jednou za čas, ačkoliv ne tak často jako dřív, mám z těch otázek závrať. Jako kdybych padala do prázdna. Možná už se Matrix skoro hroutí. Potom to přejde. Já si jdu dát dort a potom vyrazím vydělávat na ty sociální jistoty. Ve světě dospělých, kde žádná jistota neexistuje. Ani s Mastercard a tím nejlepším penzijním připojištěním.

Smrt mezi Terrym Pratchettem a červi

Smrt mezi Terrym Pratchettem a červi

Aneb je libo existenciální depresi?

Když vám po smrti zůstane na účtu dost peněz na letenku do Ameriky, můžete to, co po vás zbude, odkázat takzvaným body farms. Ne, nenadělají tam z vás tisíc krásnějších a moudřejších klonů. Vlastně s vaším tělem nebudou dělat vůbec nic. Jen ho pohodí v přírodě nebo třeba zavřou do kufru auta a nechají tak. Nejprve přiletí mouchy, potom se břicho začne pomalu nafukovat plyny a žaludeční šťávy začnou dělat to, k čemu byly vždycky určeny: rozkládat. Tentokrát ale vás.

Občas kolem projde někdo s notýskem a důležitě se podloube na bradě. Občas přivodíte zábavné noční můry nováčkovi od zásahovky, který se tam přijede otrkat. Něco mezi odstrašujícím případem, důkazem ultimátní harmonie s přírodou a posledním naplněním touhy být konečně světu užitečný.

Jaká je to představa? A jak vůbec chutná na patře pocit, že tahle naše existence má vedle začátku i konec? Že tam bude stejně jako na začátku spousta slizu a vůbec fuj věcí nehodných ani dámy ani gentlemana?

Tohle velké trauma vynalezlo všechna náboženství a taky Smrtě Terryho Pratchetta. Proto jsme začali uvažovat o věcech jako duše a bez nároků na vědeckost se hned začali hádat, jestli ji má i pes (jistěže ano), morče (podívejte se mu do těch korálkových očí a tvrďte opak) nebo kuře z drůbežárny (eee… a může se mstít?).

Bylo mi asi pět, když mi tohle trauma dolehlo na bedra. Bála jsem se, že umřu ve spánku. Přes den jsem se měla pod kontrolou, ale kde je jistota, že se člověk ještě probudí? Máma na moje obavy prohlásila, že to mám z toho, že se moc nudím. Ale když jsem hrůzou nemohla spát, zašli jsme do ezo krámku, kde mi pořídila kazetu s relaxační hudbou. Bylo na ní mimino na obláčku, což v kontextu asi nemělo uklidnit. I přesto to chvíli fungovalo. Než mi usínání přineslo novou geniální myšlenku. Tu hudbu mi určitě zahrají na pohřbu.

Od té doby spolu já a strach ze smrti opatrně koexistujeme. Přes všechny malé domácí mazlíčky, které jsem zákonitě jednou musela najít s nožkami nahoře, vzpomínku na dřevěnou rakev otáčející se u nás v kuchyni, smrti blízké i vzdálené, bolestivé jako neustále se otevírající rány i ty, které jenom zneklidní. Memento mori.

Albus Brumbál prohlásil, že pro spořádanou mysl je smrt jen další velké dobrodružství. A když zemřel Terry Pratchett, prý ho jeho Smrť odvedl jako starého přítele. Škoda, že tahle spořádaná a vyrovnaná mysl asi přichází se šedivými vousy a pravděpodobnost, že si ji pořídím, tudíž není velká. Tak že bych zauvažovala o té poslední vůli a našetřila na letenku? Aby z toho všeho slizu a prázdnoty ještě bylo trochu zábavy. Třeba na mě někdo udělá kariéru.

No, a nebo se nechám spálit jako každý slušný člověk. Při tom shoří tolik energie, že nejspíš někde v pralese vymře další druh žáby. A pak můj zbytek za praskotu kostí rozdrtí ve mlýnku. Brrr.

Co vidíte, když zavřete oči?

Aneb o růžovočernu, pitvě při večeři a nedorozuměních mezi lidmi

Začneme malou životní tragédií. Ta nikdy neuškodí. Kdysi jsem četla zpověď děvčete, které v pubertě přišlo o zrak. Popisovala, jak plíživý to mělo nástup. Nebo jí to tak připadalo, protože přísně vzato nikdy neviděla dobře. Jenom si to neuvědomovala. Myslela si, že takhle vidí svět všichni. A její bratři zase, že si vymýšlí, když říká, že na pahorky nad jezerem za jejich domem prostě nedohlédne. Nebo že jsou hory v mlze, ona je malá… A tak si žila dál, dokud se její výhled na svět nezúžil natolik, že všichni museli uznat, že ta holka je slepá jak patrona.

Ono se totiž těžko představuje, jak vidí svět někdo jiný. Myslíme si, že přeci stejně jako my. A ejhle.

Když se nedokážeme shodnout, jestli hory na obzoru člověk rozpoznat má anebo nemá, co teprve svět uvnitř vlastní hlavy? Myslíme všichni stejně, ne? Ejhle.

Trvalo mi bezpočet diskuzí s betačtenáři, než mi docvaklo, že mnozí mají magickou schopnost přehrát si za očními víčky film. Já zavřu oči a mám před nimi růžovočerno. Ani při vrcholném soustředění nevypotím víc než záblesk. Většinou je to odraz skutečného světa. Vzpomínka na moji babičku vypadá jako fotka, kterou jsem nosila celou pubertu v peněžence. Nehýbe se, nemluví, kouká. Postavu z vlastního příběhu si vybavím, pokud jsem si ji namalovala nebo našla v hloubi internetů dostatečně výstižný obrázek (což se nejspíš nestane).

Máte to jinak? Gratuluji. Nezávidím. Že si v hlavě nenakreslím hezké věci, taky znamená, že nevidím ty hnusné. Můžu řešit pitvu u večeře, heč!

Uvažuju v idejích a pocitech, tak to prostě je. Takže se mě neptejte, jakou barvu očí má ta a ta postava. Pokud jsem si to cíleně neuložila do paměti (Harry Potter je má zelené jako jeho matka), potom je to podpásovka.

Pro tohle růžovočerno za víčky existuje pojem afantazie. Jenže já mám fantazie až moc. Hlavně na katastrofické scénáře. Existuje také pojem pro barvoslepost nebo obličejovou slepotu. Ale čím víc zjišťuji, kolika způsoby se dá svět vnímat, tím méně mi to připadá jako slepota nebo nějaký nedostatek. Nikdo nepotřebujeme politovat, poplácat po hlavičce a pořídit hůl a psa. Prostě máme hlavu naformátovanou každý trochu jinak.

Někdo myslí v obrazech, druhý v pojmech. Neměli bychom předpokládat, že ten druhý je jako my. Nikdy. Protože když se neshodneme ani na mustru, pomocí kterého myslíme, potom je seznam možných nedorozumění nekonečný. Vždyť jeden z nás kouká na hory, druhý na mlhu a třetí na slova.

Od toho velkého cvak dávám do textů barvu záclon, hlídám, aby se mi nábytek neteleportoval po místnosti, a občas i popíšu postavu. Pro ty, kdo si místo čtení pouštějí filmy.

Fantasy povídka Znamení zmaru

 

 Znamení zmaru: Mlok 2022

📍 Anotace

Zahnat lásku? To zní jako nejtěžší ze všech zaklínadel.

Ziwa umí změnit podobu. Umí věštit, léčit a – když se nikdo nedívá – i kletby na kosti ryté. V malém městě s podezřívavými sousedy a krutým mecenášem to není výhoda, ale nutnost. Tvář staré báby jí dovolí prodávat lektvary. Tvář krásné dívky… dovolí přežít.

Jenže i přežití má hranice.

A když se jednoho dne v jejím krámku objeví záhadná paní se zlatými vlasy, může se všechno změnit. Nebo taky zhoršit.

Ve světě, kde knížata obětují vlastní sestry, se totiž z čarodějek stávají přizpůsobiví přeživší – a z přeživších někdy hrdinky.
A nebo je spolkne Zmar.

„Měla bys být ráda, že mám pro tebe slabost."

📚 Umístění:

3. místo v literární soutěži Cena Karla Čapka 2022 v kategoii povídka

3. místo v kategorii robotika

📖 Vyšlo v: sborník Mlok 2022

🛒 K dostání v běžné distribuci.

Proč si to přečíst:

📜 temná pohádka o moci, která bolí víc než ji nemít

🐈 kocour, který by taky zasloužil vlastní spin-off

💔 dvě ženy, každá jinak zlomená

🔮 a Zmar. Vždycky Zmar.

💬 Poznámka autorky: 

Být třetí v kategorii robotika s povídkou s vibem ale temný Mrazík, kde nenajdete jediný šroubek, chce asi zvláštní kumš, co? Inu, baví mě to do teď. Ačkoliv Ziwa opravdu dodržuje zákony robotiky navržené Isaacem Asimovem.

🧬 Motivy: temná verze Mrazíka, ženská otázka, 

🏛️ Související svět:

Ač to tak nepůsobí, neopustili jsme univerzum Laticy a Torvie. Jenom jsme se posunuli po mapě trochu na sever.

„Vy byste si od téhle hezké holky nechal věštit a zaklínat?“
„Nenechal bych si to dělat od žádné,“ zasmál se.

Fantasy povídka Inkous a šupiny

 

Inkoust a šupiny: Nová krev (2023)

📍 Anotace

Akční fantasy s detektivní zápletkou, železitou chutí krve na jazyku a nepravděpodobnou dávkou jiskření. Příběh o dvou lidech, kteří se možná potřebují víc, než jsou ochotni si přiznat.

Jedno náhodné setkání ve spíži s marmeládou se totiž změní v plán, který by mohl rozložit celé podsvětí.

Fantasy novelka o zradě, šupinách, falešných dokladech a tom, co zůstane, než se z těla stane prach. 

„S fízlama nespolupracuju.“ – „Vypadám, že jsem ve službě?"

— *Jasmína x Pascal*

📚 Umístění:

1. místo v literární soutěži Žoldnéři fantasie 2022

📖 Vyšlo v:

Sborník Nová krev (2023), vydalo nakladatelství Straky na vrbě

🛒 K dostání u nakladatelství Straky na vrbě nebo v běžné distribuci.

💬 Poznámka autorky:

Souboj ve dveřích spíže jsme s manželem trénovali asi hodinu. S plastovou pistolkou z hračkárny. Byl to jeden z těch nesmyslných vrtochů, které si autor vymyslí a nějaký nebohý znalec soubojů se pokouší realizovat.

🧬 Motivy: western s noirovým nádechem, dinosauři, svižné dialogy, enemies to allies to... 

🏛️ Související svět:

Torvia za vlády Edgara Renegata. Přibližně ve stejné době pobíhají Lisette se svým upířím tatíkem po střechách Heleapole. Tady na venkově by ale nikdo nehádat, že někde existují blyštivé mrakodrapy, že?

„To, že vás zneklidňuju, ještě neznamená, že lžu."

— *Jasmína*

Fantasy povídka Vůně smrti

Vůně smrti: Monstra CONiáše, 2022

📍 Anotace

Myslíte, že horší start do života než ten ze sirotčince není možný? A co když vás vezmou z ulice do krásného domu – a používají jako pokusné zvíře?

Heskel přežila. Ale tím je to možná všechno horší.

Dostala dar. A s ním díru do duše. Není to eufemismus.

Teď se o ni začal zajímat někdo nový. Něco cizího. A to nemůže dopadnout dobře.

„Když o tom přemýšlím, jsi na tom lépe, než bys mohla být. Ostatní děti prostě zabil a nepotřeboval výmluvy."

— *Lavinia*

📖 Vyšlo v:

Sborník Monstra Coniáše (CONiáš 2022), vydala Městská knihovna v Praze.

Téma: Monstra a jejich lovci

📥 K dispozici zdarma ke stažení: ZDE

🧬 Motivy: experimenty na dětech, ztráta identity

💬 Poznámka autorky:

Přísahám, že v mé hlavě to začalo nevinně. První větou a představou, že by někdo mohl cítit smrt. Ne jako divné brnění, pocit, ale prostě v nose stejně jako vůni růží nebo hovno na botě.

🏛️ Související svět:

Příběh se odehrává v Latice několik let před začátkem mého rozepsaného románu. Možná je to o zrození hrdiny, možná záporáka. Uvidíme.

Heskelinu budoucnost nechávám otevřenou.

„Smrt teď poznám po čichu. (...) Tady ji cítím z vlhkých zdí a hlavně z chlapíka sedícího na lavici před sebou. Umře. Má týden, možná dva."

— *Heskel*

Fantasy povídka Praskání mříží

 🧱 Praskání mříží: Převeď mě, Gorgona 2022

📍 Anotace

Paolova rodina je dokonalá. Přesněji – musí být dokonalá. Jeho otec kandiduje. Jeho matka…

No, ta je přece nejdokonalejší.

A o to víc teď, když se blíží volby a všichni musí držet fasádu. Jenže pak přijde návštěva z hlavního města a začne šťourat tam, kde to bolí.

„Nikdo se nesmí dozvědět, co máš za matku."

📚 Umístění:

3. místo v literární soutěži Tovaryši kalamáře 2021

🎯 Téma ročníku: Hranice

V tomhle případě ty, za kterými něco rupne.

📖 Vyšlo v: sborník Převeď mě, nakl. Gorgona (2022)

🛒 K dostání u nakladatelství Gorgona nebo v běžné distribuci.

💬 Poznámka autorky

Moje první tištěná povídka. Je toho druhu, po které zůstane uvnitř něco rozdrásaného. A přitom působí terapeuticky. Psáno pro všechny, kteří si myslí, že jejich život by byl vždycky jen z deště pod okap. Nejvíc mě zahřála zpětná vazba čtenářky, která si některé části četla znovu a znovu jako mantru. Pro tohle píšu. ❤️

🏛️ Související svět:

Paolo je postava z chystaného románu.

Vidíme ho ve chvíli, kdy se jeho svět rozbil. Nebo začal spravovat?

„Když zůstaneš zticha, bude to pro všechny lepší.“

Fantasy povídka Králíček

 🐇 Králíček: Duchové CONiáše, 2021

📍 Anotace

V honbě za zatoulaným králíkem se čtyři sourozenci zatoulají mnohem dál, než původně plánovali – a ne každé zjištění se jim ponese zpátky za zeď lehko.

Příběh se odehrává ve světě inspirovaném pozdním Římem, kde děti nemohou zůstat dětmi příliš dlouho. Nevinné hry tu vrhají dlouhé stíny – a některé postavy se vracejí i v připravovaném románu.

„Do tohohle světa dospělí nepatřili.“

📚 Vyšlo v: sborník Duchové CONiáše (2021)

📖 Vydala Městská knihovna v Praze u příležitosti conu CONiáš

📥 Stáhnout celý sborník zdarma (PDF)

💬 Poznámka autorky

Moje první oficiálně vydaná povídka. Místy trochu rozcuchaná – jako ti čtyři hrdinové, co ji obývají. Ale srdce v ní zůstalo.

A taky několik motivů, které mě neopustily. Jako úzkostný pocit z nespravedlnosti, téma dospívání a ztráty nevinnosti.

🏛️ Související svět:

Sourozenci z Králíčka se znovu objevují v připravovaném románu.

Tohle je jejich první dobrodružství – plné trávy, popela a věcí, které by děti možná vědět neměly.

„Jestli tohle znamená dospělost, nechtěl to.“

— *Eusebius v povídce Králíček*

Dlouhá cesta malé Lisette

Dlouhá cesta malé Lisette

Někdy s vámi postavy rostou. Někdy vám přerostou přes hlavu a někdy se hledají déle než průměrný student filosofické fakulty. A všechno tohle už má za sebou milá Lisette. Byla mých pár stovek stran určených k hození do koše. Nic osobního, každý je potřebuje. Jinak by se psát nikdy nenaučil.
Lisette měla ale to štěstí, že zůstala mimo všechny publikační snahy, takže její peripetie zůstaly světu skryty. Jinak už by asi byla dávno odsouzená na věčnost šuplíku. A stejně jsem si myslela, že už tam zůstane. Dokud ve mě život neprobudil touhu napsat si něco o hezkém vztahu otce a dcery. A ten milá Lisette má a vždycky měla, ať už jsem s ní prováděla cokoliv.

Tak co kdybych zkusila odvyprávět její příběh znovu, jinak a lépe? Udělat takový reteling sama na sebe. Zpracovat věci, na které jsem v sedmnácti neměla ani zkušenostmi ani mentálně? Byl to pokus a ty já ráda. Bude to fungovat? Nezklouznu se starými šaty i ke starým způsobům? Nepůjde všechno to, co jsem se od té doby naučila, zase do kelu?

Ukázalo se, že ve starých šatech je dobře a schopnosti tancovat neubírají. Rukopis jsem vyšvihla za tři měsíce a z toho značnou část dopsala za poslední dva týdny. Neuvěřitelný flow. V ději byly díry jako v cedníku, ale postavy fungovaly skvěle. Alespoň mi to hlásily boje první bety. A dokud chemie textu funguje, díry se dají řešit.

Teď je po pár měsících příběh mojí malé zpovykané vědmy a jejího sarkastického tatíka upíra už téměř připravený vydat se do světa. Mám z ní radost, z děvčete. Kdyby byla moje dítě, jako že do jisté míry je, už by měla občanku. Vlastně je teď na stránkách svého románu podobně stará jako v realitě. Děsivé, že? Ale když se k vám nějaký příběh vrací tak dlouho, asi chce ven. I kdyby musel zmutovat víc než příšerka z Warhameru.

Ten první obrázek bude minimálně deset let starý. Mám i starší, ale ty už patří do šuplete. Druhý je čerstvý od DALLE. Nejlepší, co se mi z něj povedlo vymámit. Asi budu muset vzít zase po letech tužku sama do  ruky. Občas kreslím, ale ne lidi.

Jak jsem nikdy nechtěla psát historický román

Jak jsem nikdy nechtěla psát historický román

A takhle to dopadlo

Miluju historii. Možná protože jsem v jádru romantik a naivně jsem si myslela, že princezny a rytíři jsou romatičtí. (Už mě to přešlo, nebojte.) Možná protože moje máma má stejný koníček a u nás doma byly vždycky stohy historických knih. Možná protože mi babička četla Zamarovského místo pohádek. Možná protože je příběh Caesara, Marka Antonia a Kleopatry prostě sexy.

Už když jsem ale se psaním začínala, udělala jsem malou dohodu sama se sebou. Na historii si netroufám. Nejsem historik, ale nadšená puberťačka (dávno tomu). A psát o skutečných lidech? Copak jsem takhle namyšlená? Píšu historizující fantastiku a basta. Původně viktoriánskou, potom antickou a secesní.

I přesto jsem se ve všech těch případech hodiny a hodiny topila v rešerších. Co jedli? Co pili? Jak chodili na záchod? Jak funguje Archimédův šroub? Může člověk bezpečně přeskákat po telegrafních drátech? Začala jsem v jednu chvíli hledáním obrázku otevřeného katafalku s kostřičkou v rubáši a skončila čtením pohřebního zákona. Takže on se tomu narážení do reality člověk nevyhne.

Ale zásada je zásada. Jiný svět, jiná planeta, jiní bohové. Hra se čtenářem má jasně daná pravidla a občas si na realitu potměšile mrkneme.

Jenže mi do toho před půl rokem vrazil život. Respektive se to asi celé nějak vrátilo na začátek. A protože vrážení do nastavených hranic nikdy nechodí samo, přidala se ještě jedna. Takže si je zopakujeme.

Nikdy nepíšu o historii a skutečných lidech.

Nikdy nepíšu na objednávku.

Kampak jste se nám zásady poděly? Protože jsem si docela jistá, že mám v šuplíku historický román z konce osmnáctého století, který má jednoho jistého čtenáře. Moji mámu. Asi mě taky kdysi naučili, že maminky se mají poslouchat. Nebo že na nemožné výzvy se říká: "challenge accepted."

Nikdy jsem se o tohle období nijak extra nezajímala. (Ne víc než o jiné.) Nevím, co měla který den Marie Antoinette na sobě a k večeři. Ale i takhle tvůrčí proces funguje. Go with the flow. Možná je to výsledek tvůrčí cesty. A spíš než přání mojí maminky, abych napsala něco, co si taky bude moci přečíst, je za tím zdravý nárůst autorského sebevědomí (čti drzosti).

No tak vítej do rodiny, můj milý historický románe. Slibuji, že ti nebudu vyčítat, že jsi přišel na svět z velké bolesti. Prostě už mám historický román.

Některé zásady je třeba revidovat. Protože kdo se nemění, ten zakrněl.

Za příběhem za humna

Za příběhem za humna

Začalo to jako každá správná spisovatelská výprava. U Googlu, map a Chatu GPT. Že takhle vyše výpravy nezačínají? To žijete ve šťastnějších bezprostřednějších dobách.

Hledala jsem místo, kde by se měl můj příběh odehrávat. A protože jsem si chtěla dopřát volnost fikce okořeněnou zajímavou historií, soustředila jsem se na zaniklé vesnice. Ideálně z období husitských válek nebo po Bílé Hoře. Tak jaképak takové v Moravském krasu máme? Holštejn byl ideální na první, druhý i třetí pohled.

Malé městečko kolem hradu zaniklé po husitských válkách? Jep, sem s ním. Temný pán, co loupil, kradl, mučil…? Go for it! Čtyři žebřiňáky kostí, které vyvezli z jeskyně pod hradem v devatenáctém století rovnou štandopéde do továrny na masokostní moučku? Jaj!

Když jsem prošla všechny obrázky, texty, mapy, shlédla dvacetiminutový díl Toulavé kamery a ještě jeden pořad na ČT, nezbývalo, než vylézt z nory. Je to koneckonců kousek od Brna a bylo by trapné se tam nepodívat.

A tak jsme hrdinně vyrazili. Já, můj muž a moje první beta. V Holštejně dneska žije asi 150 obyvatel. Lidiček posedávajících na dvorcích a pokojně okopávajících zahrádku. Území ale lidi znovu osídlili až na konci 18. století. Většina budov byla (pokud byla stará) evidentně z devatenáctky. Ale pro vesnici jsem na místo nešla. Já měla v hlavě zámek, který neexistuje, a hrad, který se rozpadá.

Je to zvláštní pocit, stát na vrcholku skály, dívat se dolů na louku a sklupinku nahoru se sápajících horolezců a v hlavě si malovat zámek. Pávy, keře střižené do tvaru všemožné zvířeny, altánky… Zvlášť když máte tak mizernou prostorovou představivost jako já. Ale cítíte. Vlhkou jeskyni, strmý svah. Slyšíte. Ptáky, hučení vody padající pod zem.

Můj muž byl přesvědčený, že v jeskyni pod hradem s příznačným názvem Hladomorna umřem i bez kata. Na smeknutí se, pád a tmu. Podobné nebezpečí hrozilo i nahoře z hradu, kde skála končila osmekanou uschlou trávou. Možná za to mohl genius loci, protože horolezci se svahu rozhodně nebáli a Hladomorna vede pod zem pozvolně z kopce s převýšením maximálně metr a půl.

Přežili jsme, abychom mohli vyprávět. Tedy, vyprávět jsem začala já.

Chcete vidět, jak se dělá z výpravy na hrad příběh? Demonstruji na obrázcích.